Ukazatelé stavu české ekonomiky vypadají v posledních letech příznivě. Nízká nezaměstnanost ale nemá jen pozitivní efekt. V mnoha oborech vládne krize, protože pracovní pozice se nedaří obsadit. Proto musejí zaměstnavatelé pořádat nábor také v zahraničí. Se zahraničními zaměstnanci se pojí některá specifika. Jak je to s daněmi?
Odvody ze mzdy a daně obecně
Pokud dostává zaměstnanec v ČR mzdu, má zaměstnavatel povinnost odvádět tzv. odvody. Ty se vždy počítají procentuálně z hrubé mzdy.
V první řadě tak musí zaměstnavatel za zaměstnance odvést sociální pojištění. Toto pojistné má tři složky, a to důchodové pojištění, nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. V současné době činí sazba sociálního pojištění za zaměstnavatele 25 %.
Dále musí zaměstnavatel odvádět zdravotní pojištění. Aktuální výše sazby je v tomto případě 9 %. Odvody je v obou případech nutné realizovat měsíčně a vždy se jejich výše počítá z hrubé mzdy.
Mimo povinných odvodů se každá mzda daní, a to daní z příjmu fyzických osob. Její aktuální výše činí 15 %. Vypočítá se ale z tzv. superhrubé mzdy, nikoli ze mzdy hrubé. Teprve po odečtení těchto sazeb se dostaneme k čisté mzdě, tedy k takové, kterou zaměstnanec reálně dostane.
Daňové povinnosti cizince
Zaměstnavatel by vždy u svých zaměstnanců měl vyřešit nejprve problematiku tzv. daňového rezidentství. Otázka daní se odvíjí od toho, jestli cizince můžeme pokládat za tzv. daňového rezidenta či nikoli. Za rezidenta je cizinec považován tehdy, pakliže na našem území má bydliště, případně se zde zdržuje déle než 183 dní za kalendářní rok.
Daňový nerezident musí tedy zdanit a do daňového přiznání uvést pouze ty příjmy, které mu plynou z ČR. Naopak na daňového rezidenta dopadá tzv. plná daňová povinnost, to znamená, že zdanit musí všechny příjmy, tedy jak ty z České republiky, tak i ty ze zahraničí. Oba státy by se mu tedy mohly stát tzv. daňovým domicilem, jelikož má daňovou povinnost.
V takovém případě by mohlo dojít k situaci tzv. dvojího zdanění. Jednoduše řečeno by si na daň plynoucí z jednoho příjmu nebo majetku mohly v praxi dělat nárok dva státy. Což je logický postup, oba totiž jednoznačně chtějí, aby se daň odvedla.
Proto se zavedly mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění. V praxi se tedy přesně určí, který stát a za kterých podmínek daňovým domicilem je a zůstává tak vždy pouze jeden.
Pakliže 90 % příjmů pochází pouze z ČR, mohou si navíc cizinci uplatnit také celou řadu daňových zvýhodnění. Kromě povinností tedy je otázka daňového rezidentství důležitá v tomto směru.
Jak je to s odvody u cizince
U zaměstnání cizinců (obyvatel tzv. třetích zemí), což jsou třeba pracovníci z Ukrajiny, platí v rámci odvodů ze mzdy stejná specifika jako v případě tuzemských občanů.
Odvody se tedy odvádět musejí, rozhodující je místo výkonu činnosti, podle něhož se sociální a zdravotní pojištění pojištění určuje. Souběžně vám pojištění ve více zemích EU nemůže běžet. Pokud činnost vykonáváte ve více státech EU, rozhodující je to, kde se odehrává její podstatná část.
Kdo musí podat daňové přiznání
Obecně cizinec (tedy daňový nerezident) nemusí podat daňové přiznání tehdy, pakliže má příjmy pouze ze zaměstnání, a to buď od jednoho zaměstnavatele nebo od více zaměstnavatelů postupně.
V ostatních případech platí, že daňové přiznání se musí podat, pokud vaše roční příjmy, které jsou předmětem daně, převýšily částku 15 000 Kč. Jste-li ale v daňové ztrátě, daňové přiznání musíte podat vždy.
Zaměstnanec musí taktéž podat daňové přiznání, pokud má příjmy z jednoho nebo více zaměstnání souběžně (ne postupně za sebou) a dále pokud je jeho příjem z podnikání nebo zaměstnání vyšší než 6000 korun za rok.